Češi a Slováci – 20 let spolupráce samostatných států a jejich působení v EU a NATO

Štefan Füle – Eurokomisař za politiku rozšíření a evropskou politiku sousedství

Konference: Češi a Slováci – 20 let spolupráce samostatných států a jejich působení v EU a NATO /Praha

Praha, 10-1-2013 — /europawire.eu/ — Dámy a pánové, děkuji za slovo i za pozvání. Přijal jsem ho rád, protože považuji téma dnešní konference za více než inspirativní a to po všech stránkách.

Vzpomínek či oslav dvacátého výročí rozdělení Československa a vzniku dvou samostatných států proběhla celá řada, ale jen málo z nich se lze zařadit mezi fundované snahy odpovědět si na některé relevantní otázky. Mezi ně určitě patří otázka – jak se nám žilo společně, kdy slovo společně bylo definováno společným státem, a jak se nám žije společně dnes, kdy stejné slovo definujeme spíše společnými hodnotami a zájmy, které se snažíme naplňovat prostřednictvím členství v Euroatlantických integračních a bezpečnostních uskupeních.

Jako člověk s hlubokými kořeny na obou stranách tehdejší federace jsem patřil k těm, kdo zánik Československa po 74 letech jeho existence vnímali mimořádně citlivě. Navíc z kolegů a spolupracovníků československého ministerstva zahraničních věcí učinil Silvestr roku 1992, resp. Nový rok 1993, diplomaty dvou různých států. Spolu s místopředsedou Evropské komise Marošem Ševčovičem sdílíme na tu dobu stejné vzpomínky. Ale zdaleka zde nešlo jen o osobní pocity. Už jen letmý pohled na mapu prozrazoval, že nové – státní – hranice ve střední Evropě budou mít důsledky a to nejen pro tuto část Evropy.

Přesto mi dovolte takový osobnější pohled na výše uvedené otázky ve světle hlavního zaměření našeho dnešního jednání a to ve formě několika následujících poznámek:

Za prvé: Pro zajištění stability a bezpečnosti v Evropě ale i naší obranyschopnosti byl klíčový vstup do Severoatlantické Aliance. Toto spojenectví, opírající se o článek 5 Severoatlantické smlouvy a transatlantickou vazbu, se stalo důležitou bezpečnostní kotvou pro transformaci naší i celého regionu. Proto byla tak důležitá podpora slovenským snahám o vstup do NATO v době, kdy v sídle Aliance již vlála česká vlajka.

Považuji za pozitivní, že jsme se nestali obětí našich logicky velmi úzkých společných vojenských tradic. Věděli jsme o sobě, ale každý z nás řešil otázky transformace ozbrojených sil a jejich profesionalizaci v souladu se zájmy a možnostmi našich zemí. Rozdíl pěti let, který uplynul od vstupu Česka a Slovenska do Aliance, se projevil na rozdílných přístupech k základní otázce té doby – jak vyřešit rozpor mezi spojeneckými závazky a našimi vojenskými schopnostmi.

Řešení této výzvy spolu se začleňováním obou zemí do politicko-vojenských struktur NATO vytvořil podmínky pro řadu společných projektů. Společné působení příslušníků našich ozbrojených sil v aliančních misích či úkolových uskupeních považuji za ten nejhodnotnější. A společný přístup k aktuálním otázkám vyzbrojování a vzájemné posilování vojenských schopností až do případného zajištění společné ochrany vzdušného prostoru v rámci aliančního systému, považuji za ten nejperspektivnější.

Jen si musíme uvědomit, že tam, kde jako spojenci používáme angličtinu, nebude a nemůže blízkost našich slovanských jazyků být tím správným základem pro udržení a další posílení, chcete-li pro další kultivaci naší oboustranně výhodné spolupráce ve vojenské a bezpečnostní oblasti. Přitom škrty ve vojenských výdajích přímo volají po takovém posílení, pokud nechceme rezignovat na naše schopnosti a spojenecké závazky.

Za druhé: Do Evropské unie už obě země vstoupily společně (2004). Jednotný trh s jeho čtyřmi základními svobodami, řízení společně sdílené suverenity v jasně vymezených oblastech a prohlubující se ekonomická a politická integrace EU pak vytvořily podmínky pro dokončení transformace v našich zemích a pro kvalitativně vyšší úroveň našich vztahů.

Dovolte mi tady krátké odbočení jako někoho, kdo má v Evropské komisi na starosti rozšíření a sousedskou politiku. Právě jsem zmínil „kvalitativně vyšší úroveň vztahů“. Teprve až s časem, respektive zejména ve světle konfliktu, který se prakticky ve stejném čase odvíjel na Západním Balkáně, jsem ocenil „kultivovanou sametovost“ česko-slovenského rozchodu. A ocenil jsem ještě jednu důležitou věc. Politici tehdy ubezpečovali, že tento rozchod se jen minimálně dotkne osobních a dalších vazeb, kterými byly naše země protknuty. Velkou zásluhu na tom, že na jejich slova došlo, má společné členství nejen v Alianci, ale zejména v Evropské Unii (a samozřejmě i v Schenghenu).

Díky tomu nás rozdělení federace prakticky nerozdělilo. Alespoň ne ve smyslu omezení spolupráce a vztahů. Naopak – obojí dostalo „kvalitativně vyšší úroveň“. Počínaje příhraniční a přeshraniční spoluprací. A koordinací na mezinárodní, resp. unijní úrovni konče.

To je velmi silný argument, kterým se snažím spolu s mými kolegy v komisi ukázat cestu těm aspirantským a kandidátským zemím Západního Balkánu, které trpí kocovinou z dezintegračních procesů v této části Evropy, či se považují za vítěze nebo v opačném případě za oběť takových procesů.

Za třetí: Zpět do Evropské Unie, zpět do střední Evropy – na počátku to byl zápas o vlastní hvězdičku na vlajce EU. Poté pochopení, že nejvyšší hodnotu má hvězdička sdílená.

To platí i bez ohledu na skutečnost, že v posledních pár letech se liší naše postoje na klíčové otázky evropské integrace a zejména pak naše cesty v otázkách aktuálně se prohlubující ekonomické, měnové a politické unie. V této souvislosti se nabízí srovnání. Troufám si totiž říct, že Slovensko je dnes dál než Česko a to prostřednictvím svého členství v eurozóně.

Ne tohle není o spekulacích, kdy a zda vůbec naplníme náš politický závazek o přijetí Eura, v referendu již jednou schválený, ani o srovnávání řady ekonomických ukazatelů, které jsou o něco vstřícnější vůči našim východním eurosousedům, než vůči nám.

V současnosti se totiž eurozóna stává faktickým těžištěm další etapy evropské integrace. A začínají procesy, v jejichž důsledku se může Česko i Slovensko v relativně krátkém čase dalších 20-ti let dostat na úplně jinou úroveň z hlediska svého postavení v EU.

Mnohovrstevnatá Evropská Unie v sobě totiž skrývá sílu vynést obě naše země do různých pater integračního procesu. Nemyslím, že to je ten správný recept na posílení našich vztahů. Asymetrie našich zájmů může totiž vést k asymetrickému modelu vztahů mezi Prahou a Bratislavou.

A já nevidím jediný důvod, proč by to mělo být v zájmu kohokoliv z nás. Naopak, jsem přesvědčen, že v našem společném zájmu je zůstat pohromadě. Koneckonců Svatoplukovy pruty máme ve společné mytologii.

S ohledem na odkaz Velkomoravské říše by nás takové rozdělení bezpochyby oslabilo. V dnešním globálním světě, kde znovu platí, že velikost rozhoduje. Ale když budeme postupovat společně, můžeme z toho pro zajištění našich zájmů jen vytěžit. Ještě jednou chci zdůraznit, že o směru, hloubce a rozsahu další integrace se rozhoduje nyní. Bratislava i Praha by neměly být jen pasažéry v tomto procesu.

Za čtvrté – poslední a opravdu osobní poznámka: Za těch posledních dvacet let, co uplynulo od vytvoření svrchovaných států – České republiky a Slovenské republiky, vyrostla celá jedna nová generace. S jejím příchodem ale bohužel v Česku odešla schopnost rozumět takovým krásným slovům jako omrvienky, hmla, žeriav či rozprávka.

Domnívám se, že v našich sdělovacích prostředcích je dost prostoru, aby u nás zaznělo o trochu víc slovenštiny. Naše děti zase začnou více rozumět rozprávkám a politici zase začnou dávat stejným slovům stejný význam. Euro, amnestie – ale to již hovořím na jiné téma.

Follow EuropaWire on Google News
EDITOR'S PICK:

Comments are closed.